Join the new world

Člověk, který zapomene svoji historii, je odsouzen znovu udělat stejné chyby. A to my nechceme, že ne?

Jistě se tu najde mnoho vzdělaných a inteligentní lidí, kteří znají velmi důkladně naše (české) dějiny, pro ostatní to shrnu.

V období po bitvě na Bílé hoře muselo mnoho Čechů emigrovat do zahraničí, protože Obnovené zřízení zemské z roku 1627 mimo jiné zakazovalo jiné náboženství než katolické. Mezi uprchlíky byla velká část české inteligence, a proto není divu, že česká literatura a kultura celkově začala upadat. Pan Jirásek nazývá tuto dobu dobou temna. To však není úplně správné označení, protože právě z této doby jsou ony kostelíky, které dnes vidíte chátrat v každé druhé vsi. Bezútěšná doba pro český jazyk a kulturu panovala až do konce 18. století, kdy první vlastenci započali obrozovat českou řeč a jazyk. Velký vliv na tom měla osvícenská vláda Josefa II., jehož toleranční patent z roku 1781 ruší nevolnictví a venkovské obyvatelstvo přináší sebou do měst češtinu.

Tito vlastenci, obroditelé národa, stáli v podobné situaci jako my dnes. Jejich vlast jistě nebyla homogenní, ale skládala se z mnoha jiných národností. Věděli, že je čeká dlouhá cesta než se z jejich národa stane národ, který by se mohl postavit po boku evropských národů.

Nejprve museli zachránit jazyk, zachovat co z něj zbylo a znovu ho uvést do života. Tato fáze záchrany se nás naštěstí netýká, tento boj již vybojovali jiní před 200 lety. Věděli, že jazyk není ničím bez knih, které by jej uchovali i dalším generacím. Jali se proto psát česky, oslavovali krásy a bohatství českého jazyka ve svých dílech, ačkoliv někdy byla kvalita děl na úkor vlastenectví. Můžeme jim to snad vyčítat? Podívám-li se však zde, žádnou češtinu nevidím. Všechny články, i když jsou primárně určené Čechům, jsou psány anglicky. Cožpak je vám bližší kabát než košile? Není to jenom o tom, být světoví, ale zpřístupnit se i nováčkům, kteří se zdráhají zapojit do cizojazyčné diskuze. Vzýváte falešnou slávu Československu a přitom druhou rukou ji kopete hrob.

Až potom, když kvalita literatury dosáhla dostatečnou úroveň, začali mobilizovat masy a pořádali veřejný život. Začaly vycházet české noviny, postavila se nová divadla, muzea, čeština se začala více objevovat při běžných situacích. Může se něčím takovým pochlubit i my? Všechny komunikační kanály zejí prázdnotou, a když se už tam někdo najde, je skoupý na slovo. K čemu nám jsou továrny, když z nás dělají jen roboty? To, co má skutečně dělat tuto hru hrou, je hráčská komunita a ta e-česká je na tom bledě, už ji hrají umíráček.

Až v poslední fázi se obrozenci zaměřili na politický život. Vyslali své zástupce do Vídně a dožadovali se rovnoprávnosti s rakouským a uherským národem. Neúspěšně. Co dělají naše elity? Jako první se snaží postavit politický život, ačkoliv nemají základy, na kterých by pevně stál. Hledají pravé Čechy jako houby v lese a celé to hledání vypadá jako pátrání v Pyšné princezně. Našli mojí milí rádcové, našli? Nenašli!
Avšak co určuje Čecha Čechem? Jazyk? Území na kterém žije? Jeho vnitřní pocit? Loajalita k národu? Neexistuje žádná univerzální odpověď, tak jako nic není černobílé.

Vzývám proto všechny Čechy, aby nejprve českou komunitu do života spravili a až potom na Vídeň mysleli!